VÝKUP.

Z hor od pomezí českých proudy nepřátel

jak tlusté pršky nakalených střel

se rozletly juž po Moravě.

Kraj širý, sever všecek ve požáru vzplál

a zbojník teprv páliti se jal

a krví sled svůj značit’ v trávě.

Viz tam tu vetchou chýši v lesním ústraní,

kdo z lidí od zhouby ji zachrání?

a den se chýlí ku večeru.

A matce v ní kdo mocnou paží přispěje?

však o svou hlavu, šíj se nechvěje,

leč o dvé dětí: syna, dceru.

Tu tlupa jezdcův od návrší ve cvalu

již ke stinnému letí ouvalu

a příchod svůj kol křikem věstí.

A než se k lesu, vetché chatě přiblíží,

syn s bledou, pevnou tváří před chýši

juž vyběh’ s mlatem v tvrdé pěsti.

Boj krátký byl. V ráz hlava letla do keře

a přes trup junův cestu naměře

dál v jizbu kvačí vůdce tlupy.

„Ha, bídná psino,“ k ženě hřímá ve chvatu,

„co uštědříš mi, vůdci, v odplatu,

že nechám práh tvůj bez potupy?

Dáš děvče své jen za to v skrovnou náhradu;

nuž rychle, nemysli však na zradu –

já zřel je prchati sem k chýši!“

A matka slova slyší, ale nadarmo

jich význam nutí mysli pod jarmo

a slabé ruce spíná k výši.

A kdo jí ku pomoci paží přispěje?

Však o svou hlavu, šíj se nechvěje,

leč o dvé dětí: syna, dceru:

„Syn vyšel... zhynul snad, kde zhouba burácí,

a dcera v chýš se také nevrací

a den se chýlí ku večeru.

V les včera prchla zvídat, zda juž divý vrah

smrť bídnou nese až sem na náš práh –

a kol jich tu již celá četa.“

Tu do dveří, hle, kdosi chvátá v čety střed,

tvář jako dívčí, ohněm srší hled

a v cáry dlouhý vlas se vplétá.

A na vůdce zbraň v hněvu zdvihá ve zápas...

blíž matka spěje, v hrdle vázne hlas,

jak branci ve hruď kopí hroty.

Vzplál nerovný boj; k zemi záhy branec kles’,

jen výkřik jeho zazněl v rabů ples,

až tknul se duší divé roty.

„Ach, matko, smrti mstít jsem přišla bratrovy,

jenž podál pad’, leč z ruky rabovy

jsem dceru tvoji vyprostila!“

Blíž vůdce přistoup’, z mrtva těla škube cár...

v tom v oku blesk’ mu hněvu nový žár:

„Ha, věru dívčí prsa, bílá!“