VYLÁKANÝ.

Byl mládec černovlasý,

hrdý jak lilium –

jen ve hvězdách měl oči,

a v očích plno dum.

A mnohou ženu krásnou

to zlobilo, že sní,

a před půvabem jejím

se zajat nekloní.

Tu mnohá dívka hrdá

cest jeho hledala –

a jenom co se usmál,

pak už ho neznala.

A mnohá paní sličná

se na něj usmála –

a sotva pozdravil ji,

jej kopla bezmála.

Teď chodí poražený,

že vylákat se dal,

má oči přimhouřeny

a v hloubi duše žal.

„Ó, ženy, ženy, ženy!“

lká často zoufalý –

„mé nebe jste mi vzaly

a země nedaly!