VÝLET.

Smutná cesto zemským rájem!

(Jmena vsí jsou četná.)

Jak jsem to vše mohl prožít

od května do května? –

Červen. Zpíval pták. Květ plál.

Tisíc, devět set a dál –

Dnes už možno hledět zpátky

na vše s větším klidem,

bez hořkosti, nenávisti

k zvířatům i lidem –.

Slovo padlo, trpké slovo, kdo by vážil slova?

Dnes už nelze –.

Ach, ty cesto, smutná cesto,

jdeš maní nemaní –.

Parný červen. O polednách.

V polích pán a paní.

Dvojí líce plane nachem –

(Třikrát běda, paní!)

Možno říci: muž a žena.

(Konečně, jsou svoji.)

Člověk nesmí rozlučovat,

když to pámbůh spojí – – –

Tisíc strašných kleteb touží

marně po úkoji –

Kousek drahé české země.

Čisté české vísky.

(Tohos mi měl nedělati,

velebníčku nízký.)

Za mnou mha a přede mnou mha –

Vidím: les zde blízký.

A jdou pán a paní spolu –

(ach, pán zradu snuje).

Pán si hvízdá zamyšlený

a pán kalkuluje –

Z lesa stínu v žhavá líce

chladný větřík duje.

Paní napřed a pán vzadu –

již jsou skoro v lese.

(Počítám, co mi to – počítám, co mi to

– cent pour cent? – vynese.)

Nikde stínu, nikde chladu,

až v tom černém lese –

Pán zná čtrnáct dní svá práva –.

Očka se mu blyští.

Hoj, jak se hlas kroků tlumí

v bílém prachovišti!

Za mnou mha a přede mnou mha –

očka se mu blyští – –

Ach, ta lesklá, rudá očka

proč jen se tak svítí –?

Ach, proč pán chce něco zlého

paní učiniti –?

Smutná rokle. Stromy nad ní.

Tudy musí jíti –.

Za mnou mha a přede mnou mha –

už jsou v lese skorem.

Ptáčkové jim hlasno zpívaj’

unisono sborem.

Smutná cesto polem, luhem,

rozšumělým borem – – –

Nic –. Jen srdce rozbilo se

o tu rokli divou.

Hřích jako hřích – pod lentiškem,

jako pod olivou – – –

Smutná rokle. Stromy nad ní.

Máš-li padnout, padni! – –

Smutná cesto zemským rájem!

(Jmena vsí jsou četná.)

Jak jsem to vše mohl prožít

od května do května?

Prchám, šílím bolem, slyším:

zmije černá, hladká

zasyčela – Modlil jsi se:

plachá holoubátka – – –

cha, cha – cha, cha – cha, cha –