VÝLET DĚLNÍKŮ.

Na dlouhé holi

kytici květin,

divokých máků,

kopretin,

chrp

a planých růží.

Za touto radostnou standartou

ženy jdou dělníků,

děti

a otroci železáren.

Silnice šedivá vede je na výlet,

trubač troubí,

div tváře mu neprasknou.

Mandolína

teď vpadá do kroku:

„a s ní armáda otroků

hájí svou čest.“

Zpěv

stoupá k nebi,

velebí

práci.

A mnohému se lesknou oči,

tak radostně,

třeba že v lebi

myšlénky táhnou k pecím,

kde z taveného železa

se šklebí smrt.

„Poslední bitva vzplála

dejme se na pochod.

Internacionála...“

Šedivým prachem rozvířeným

průvod teď zahnul do lesa.

Všichni si ustlali v mechu,

v radostném echu,

les vydává zpět,

co vyslech’ pět.

A je snad ku podivu,

když mnohá líce

na znaku ležících,

k stromům se dívajících

je brázděna slzou?

Vždyť dnes je den,

jediný za týden,

kdy hutník je svoboden,

kdy vzrušené plíce

chemické páry z továren

kovolijen a válcoven

mohou vyplivnout

špinavé sliny.

A zelené loubí

přikrývá mlčící dav.

A v duši hloubi,

v mozku

se rodí myšlenky,

bůhví jaké,

jdoucí bůhví kam.

Zdá se,

že je to veliký sen

Nového Světa;

až starý řád bude setřesen,

splní se věta:

„My nový život chceme na zemi,

v němž nesmí býti žádný hněv.

Náš prapor nade trůny vlaje.“

Zelené loubí přikrývá dav

s velikým snem.

Zítra?

Pozítří?