VÝLET VE DVOU

Již traviny se zelenaly všady,

sasanky s podléštkami kvetly. Vítr

osiky čechral, měnil barvu listí

a vršky sosen náruživě líbal.

My fialky šli hledat tichým ránem.

Tak bledá byla prvním jarním sluncem,

krok její po mém boku lehce bořil

se v jehličnatou, hnědou lesní půdu.

Slaměný širák jemné světlo spouštěl

skrz bílou střechu na dlouhé jí brvy,

zkad hlubší plály její tmavé oči

a důlky v líci víc se usmívaly.

Po rovných zádech, hubených, tak volně,

přes pláštík zelený, vlas její tmavý,

vlas dlouhý, bujný, zvlněný se vinul.

Nás drsná hudba zadržela chvíli

v podrostu paseky. Jen z dálky zněla

a kolébavě v osikách tu mřela

a ozvěnou jak dechem dohučela,

tak tlukouc se ve větvích černých sosen.

Kramáři cestou v úvoze tam jeli,

toulaví, snědí. Ve psů štěkot prudký

na dětskou kdosi hrál tam harmoniku

pod plachtou vozu. Jakýs pláč v to splýval,

a vše to vítr donášel sem vzhůru.

Tu ztichla hned a stála naslouchajíc.

„Vám stýská se?“– já řek‘ jsem. – „„Ne.““ – „A přece

vám smutno je.“ „„Ne, jen v to osamění

mne hlasy prchavé tak vzruší vždycky.

Ne, nemluvte““... A na špičky si stoupnouc

jak doušek hloupé, choré, zvláštní slasti

ruch zvuků pila, jež se vzdalovaly,

tak dlouho, dlouho, dlouho vzdalovaly,

a jako vysílena v mrtvém tichu

poklekla na mech, v divný, hysterický

se davši pláč. „Nuž jděte přece, jděte,

jste zvláštní, Pavlo.“ Nevím, proč zas chtěla,

bych ujistil ji o své věčné lásce,

proč obě ruce políbit mi dala

a čelo své a oči a ty důlky,

jak nemluvná a smutná potom byla.

Snad tušila, že hlas můj pro ni navždy

jak toulavý ten zvuk ve vršcích sosen

se ztratí, a že věčně proměnnou

mou duši shltí černá choroba:

to náhlé, těžké, dusné vystřízlivění,

jež chechtá se tak suše na dně jejím.