Výletníci se vrací.

Zpěv výletníků k oknu svábil mne.

Protější křídlo domu žluté hoří

západu sledním dechem zlacené

a maličká má krajinka se noří

juž do soumraku; nebe modravé

růžoví sklon a violově padá

do lesa, stuhy černé, mlhavé...

Tříšť měkkých tónů do duše se vkrádá...

Zpěv přechází do táhlé melodie, –

teď dívčí soprán sólo zakvílel...

a zase hlasů sbor do ticha ryje

ten melodický pláč... a teď jsem zřel,

jak bílé šatečky se cestou točí.

A bělavým tím v šeru zachvěním

stesk probouzí se, a mně vlhnou oči...

Pod oknem v sadě ostrým zvoněním

slok jednotvárných cvrček den si krátí...

Zpěv výletníků v polích juž se tratí...