VYLIMÍRA.

Tam kde Labe vlnobitné hučí,

Hvozdy jarobujné prodírá,

Tam kde v dubích strašně vichr skučí

A zpěv ptačí v houští umírá:

Tam na břehu chatrč nízká stojí,

Vkročit v ni se každý poutník bojí;

Neb zde lidský užasíná cit –

Jeť zde duchů osamělý byt.

Ondy v jarém ve mladosti květu

Dívka stánek zde si zvolila,

Lepá dívka, poukryta světu,

V tiché samotnosti bydlila.

Nekvílelať marnou touhou jatá,

V srdci ctnost jí panovala svatá,

Ladný kryl ji nevinnosti květ,

Rájem se jí zdál být šírý svět.

U večer při vonném větrů vání

Slyšán býval libý děvy ples,

Harfy její blahomilé lkání

Hravý větřík přes bubliny nes’;

Na usvitě, sedíc u studýnky,

Z lesních kvítků outlé vila vínky,

Jimiž hrobku otce zdobila,

Jejžto dávno zem již ukryla.

V modré dálce, v čele příkré skály,

Vynikal hrad z tmavé smrčiny,

Pode nímž si labské toky hrály,

Bloudící přes květné lučiny;

Ze své skalné, povětrné říše

Na svět zíral v bohatýrské pýše;

Tu, co orel, na své hoře žil

Mladý, statný rytíř Slavomil.

Na hrad dívka často hledívala,

Když se v lůno noční chýlil den,

Sladké city v srdci kojívala,

Když ji o něm plachý mámil sen.

Rdívalo se veždy víc a více

Co zář ranní její stoudné líce,

Když uzřela věnec černých skal,

Na nichž hrdý, zpupný hradec stál.

Jarní větřík jednou když zavíval,

Pod stinným tu křovím seděla,

V němžto slavík první píseň zpíval,

Smutným okem na hrad hleděla;

„Tam jen, vzdychla – srdce mé to cítí –

Kvete blaha mého krásné kvítí;

Neb tam drahý obraz přebývá,

S nímž se duch můj často zabývá.“

Tu se k dívce jinoch statný blíží,

Zbraní lovčí švarně oděný,

Žaluje jí srdce svého tíži,

Vroucí láskou jsa k ní raněný.

„Dávno tvůj, dí, skrze husté listí,

Dívko! pozoruji život čistý;

Ach kyž slovům jemným věřit smím,

Ježto právě prchly ustům tvým!“

„Neb hrad ten, jenž vzhlídá z modré dálky,

Snů, jak’s ty si vzdychla, obraz tvých,

Jest od časů zpurné Vlasty války

Sídlo veleslavné předků mých.

Tam mně každý den radostně kynul;

Tebe zřel jsem – poklid z něho hynul –

Zamiloval pak houšť tuto jen,

V sobě kojící tvůj svodný sen.“

Dívka oči jasné k zemi kloní,

V náruč její klesá mládenec;

Líce, v nichž se milost svatá sloní,

Outlý rozpaluje růměnec,

Duše v jedno splynou v políbení,

V srdci sladké vane pocítění,

Věrnosti slib slyší němý háj, --

Nový oběma tu vzešel ráj.

Tak se lásky sňatek pevný spojil,

V blaženosti každý plynul den,

Ve svém lůnu oba růžný kojil

Veleblahou budoucností sen.

Měsíc libou tváří z oblak hleděl,

Když dle dívky jinoch věrný seděl;

Osudu však hrdokrutá zlost

Tvorům nemůž přáti blaženost.

Hnízdilť podál sídla milovníků,

Za pahorky starošedých hor,

Skrytě krvochtivých loupežníků

V skrejších skalních nevázaný zbor;

Zaslechna těch vrahů vůdce děvu,

Z houštiny jak k líbeznému zpěvu

Harfa její milým zvukem zní,

Láskou zavřel, lítý padouch, k ní.

Děva opovrhši jeho jevy,

Co laň prchá z jeho objetí,

Tu šíp smrtonosný ňádra děvy

Z luku ukrutníka proletí –

Dívka bledne, v náruč smrti klesá;

Slavomil v tom přímo pádí z lesa,

Zápasí s ním, zůřivý co lev,

Až i zemi máčí vraha krev.

Dívka bolestně naň ještě zhledne,

Tisknouc jemu ruku krvavou;

„Již mé líce, vzdychne, smrtí bledne,

Již mne k sobě anjelové zvou;

Věz, že láskou k tobě jen umírá

Věčně nyní tvoje Vylimíra;

Ještě jednou usta polib má;

Neb tam otec milost naši zná!“

Jako kvítí luční kosou žence,

Takž i ona klesla v mladosti.

„Vadněte, mé snahy vonné věnce!

Volá jinoch v strastné žalosti.

Tu kde ty jsi, poupě drahé, zkvetlo,

Uhasniž i života mi světlo!“

Nespatřil jej více otcův hrad,

Anť u hrobu věrné dívky svad.

Teď zde Labe smutně toky leje,

Pastýř tady bolně vzdychává,

A když lesem jemný větřík věje,

Žalný ohlas harfy slýchává;

Chatrč zpustlá ještě tady stojí,

Vkročit v ni se každý poutník bojí,

Neb zde lidský užasíná cit,

Jeť zde duchů osamělý byt.