VYMÍRAJÍCÍ HŘBITOV

Byl březnový den jako vějíř tuh,

když na procházce se svým přítelem

jsme zatoulali se jak náhodou

na malostranský hřbitov v Košířích,

kam mnoho let již nepohřbívají.

Na sirých stezkách lpělo slizké bláto,

jež zbylo po dnech tání, oblevě,

a místy mezi hroby dřímal sníh,

však se stromů již halasil zpěv ptačí,

na chudých keřích lístky vyrážely,

jak by i kostrám v jejich vězení

se vesna chtěla smavě ohlásiti.

Jak trudný pohled poskytoval hřbitov,

ten starý hřbitov vymírající,

jenž straší zde jak mrtvých oasa,

již opustil čas, opustili lidé,

a kolem jejíchž zamračených zdí

se s hlukem řítí život v shonu svém.

Zde zvrácen kříž, tam rozhlodaný pomník

a matné desky lidí věhlasných

se na nás tupě, slepě dívají,

vše smutné, ponuré a osamělé,

jak jenom mrtví v hrobech mohou být,

když odešli sem po životním boji

o marné prchlé světské slávě snít.

A přece vesna slunečná a smavá

je každým rokem věrně navštěvuje,

jim zdobí rovy zelení a květy,

sem pošle ptáky, aby zpívali

jim do věčných snů o rozkoších žití,

jež nyní pro ně jsou jen pohádkou.

Však jednou zmizejí i náhrobky

a torsa křížů v trávě ležící,

vše časem splyne v jediný jen sad,

jak nehynoucí pomník přírody,

v nějž promění se starý hřbitov ten,

jenž v ruchu města zůstal opuštěn.