Výmluvný prorok.

Žil v obci Václav Rejnar, zvaný Prorok,

na Čertovce on bydlil, v čísle patnáct.

Už jenom slabě naň se pamatuji:

byl svárlivý a s málo kým se pohod’,

a poslední vždy v řeči mít chtěl slovo.

Rád kázal časem a měl posluchače,

neb s důrazem a přesvědčivě mluvil.

Myšlenka jeho byla: přijde oheň,

ohromný oheň, který zničí obec.

A oheň přijde, ježto starý Řehoř

vždy v neděli se po kázání zpije.

Napitý Řehoř, kuřák náruživý,

opičku půjde vyspat do stodoly,

napitý Řehoř v slámu dýmku pustí,

stodola chytne, stavení pak chytne,

„Sýkorů“ chytnou, „Hřibů“, celá obec

a nářek bude se skřípáním zubů.

– A pro ty řeči prorokem ho zvali.

Den kterýs letní, jak dí pamětníci,

veliká bouře z nenadání přišla,

hrom uhodil do Sazimova statku,

než „švec“ jsi řekl, počalo tam hořet.

Hasili marně, vítr mařil práci,

chytaly střechy statků z prava, z leva,

půl obce, praví, při tom vyhořelo.

A pamětníci líčí strašný obraz:

plamenný jazyk, úlisně jak líže,

oblaky kouře, valící se z oken,

chudičké zbytky, vynesené z ohně

a nářek matek, štkání drobných dětí.

Dí pamětníci, že zní v sluchu dosud

dobytka bučení, jenž zůstal v stáji,

zří Doušovou, jak v oheň pro děti jde

a střecha náhle sesouvá se nad ní.

Ti modlili se, jiní zase kleli,

jen Václav Rejnar hleděl nepohnutý

a skoro radost v jeho rysech byla.

Své ruce skříživ, nepomahal hasit,

zřel bystře na vše: kterak řádí oheň,

od střechy souseda jak chytá vlastní.

Myšlenku jedinou měl v těžké chvíli,

ji opakoval hrdě: „Já měl pravdu!“