VÝMOL.

Kopanicemi jde cesta široká.

V dešti, slunce žáru stejně hluboká

tůň to jest, hned bahna, hned zas prachu plná,

jak by zjevovala stokrát do roka

synu kraje toho ústa zlomyslná,

z čeho zplodila Máť Zem jej, otroka.

„Neskula, hleď, z ocele tě kalené,

nevykřesala tě jiskrou z křemene –

sem, hle, sem jen sáhla, zde nabrala chvatem

drobet prsti, hlíny, ano, prach i s blátem,

vědouc, že jen ze hmoty tak poddajné

slepit dá se tvor, jejž přesnadno lze hnísti,

jehož žití za sousto je prodajné,

jazyk znající jen jediný hles: jísti –,

jehož páteř uvykla být pod knutou

věčně k hrudě zemské v oblouk sehnutou,

jehož hlava vztyčiti se nepokusí,

tupě žalostíc: Už musí tak být, musí. –

Ej, když musí, bude, hlavo zpozdilá:

v prachu, kde jsi celý věk se brodila,

zahyň! V lůně zhyň, kde jsi se zrodila!“

Děj se vůle Páně! – Marně, hlase cizí,

převrátit se snažíš dávný žití chod:

člověk slyší tě, leč ozvěna tvá mizí,

jak mu za patou se octne rmutu brod.

A tak, byť i denně s proklínáním chodil

třeba celý chotár ve zmolách těch zlých,

přec se nenajde, kdo sem by kámen hodil –-

kámen v lůno Matky – totě přec je hřích!

Chůze zlá – co naplat! Tak v tom děd už chodil,

jeho děd i praděd, jejich dědové...

půjdou v jejich šlépějích i vnukové.

Cesta-li se zhorší, čižmář do holení

přidá záhybů, ať výš lnou ku koleni –

však i noha dívčí snese takové!