Vymyšlení.

Já jednou na pole vyjda k procházení,

Od města, od lidí chtě být oddělený,

Tam abych sám s sebou mohl rozmlouvati,

Své srdce, a co v něm, směl vylévati.

Zanechav za sebou předměstí, zahrady,

Sylnic a lidu hřmot, věřícých ouklady,

Po lukách kráčeje k lesu sem se blížil,

Slyše ptáčat zpěv, k němu sem hned pospíšil.

Všecko krásné bylo, zastavím se málo,

Jak se mi ještě zdá, že jest bylo jaro,

Osení vstávalo z svého zymy hrobu,

Tráva se zdvihala na jeho podobu.

Hned tu hned tam oráč s pluhem se procházel,

Rozsevač sýmě své po poli rozházel,

Ptáčkové snášeli k hnízdům sobě smeti,

Aby s svými plody tam mohli seděti.

Přišel sem mezy tím nedaleko k lesu,

Odkud sobě chudí někdy dříví nesú,

Zaslech sem slavíčka, jenž sobě tu zpíval,

Až se ten krásný hlas z lesa ven ozýval.

Zahřálo se ve mně srdce k veselosti,

Že sem se y já chytil zpěvomluvnosti.