Vynucená odpověd.

Ač Filipův syn mládce jest,

Předc města Řecká před ním trnou,

A prokazovat jemu čest

Se vyslancové zevšad hrnou.

U Isthmu*) když se všecko srotí,

Z ust svorně zní hlas: „Jenom teď

Král Macedonský vojska veď,

On jistě naše škůdce skrotí!“

Že získá si tu důstojnost,

Tou nadějí se dávno kojil!

By ztvrdil však tu důvěrnost,

A s sebou Řeky pevně spojil,

Chce ještě Alexander vědět,

Co vyřknou mocní bohové.

Hned ptát se jich jdou poslové,

Zdaž budou milostně naň hledět.

A přiběhnou sem brzy zas

S tou odpovědí vyslancové:

„V dnech těchto k tomu není čas! –

Nás k sobě jindy kněžka zove.

Když vědomo ti její zdání,

Ať neupadneš v nemilost,

Skroť jenom teď svou dychtivost,

Pak dojdeš bohů požehnání!“

„Ne!“ – odpoví král rozloben –

„Po vůli mé se musí státi,

S tím nemohu být spokojen,

Dnes ještě sám se budu ptáti!“

Těch slov se všickni ulekají:

„Co řeknou asi bohové?“

Řkou ustrašení zborové –

A s králem k chrámu pospíchají.

„Proč posly mé si vrátila?“

Král urputně se kněžky táže –

„„Já jenom králi plnila,

Co Apollo mi mluvit káže.

Až sedm mocnáři dní mine,

Po vůli má se tobě stáť,

Teď pokojně se odtud vrať;

Vždyť doma máš zas posly jiné!““

„I mnebys chtěla odbyti?“

Rek oboří se zas na děvu –

„Já svého cíle dojíti

Dnes musím,“ – doloží pln hněvu.

„Chci vědět, zvítězímli v půtce. –

Teď k službě ochotně se měj,

Pod', Apollina hned se ptej:

Zdaž dobře zvolen Řeků vůdce!“

V tom pojme její ruku král,

I nedbá na to, jak mu laje,

A vlíkne kněžku stále dál,

Zbor vůkol sebe Řeků maje.

„Ty synu nejsi k přemožení!“

Vykřikne kněžka ve zlosti, –

Král zvolá však pln radosti:

„Mámť od Boha již potvrzení!“