VYPLNĚNÍ

Svoboda!... Volnost!... Skoro tři sta let

my vzdychali jsme po nich... Teď je máme.

Leč trochu kyselo je z těch dvou tet,

jichž přísný pohled v brejlí sklu se láme.

Punčochy pletou, mrštných drátů zvuk

se mísí v mrštná slova rozhovoru,

že v domě nesmí trpěn býti hluk,

že dětí nelze nechat bez dozoru,

že nutno psát či telegrafovat

tam k svátkům strýci, ku jmeninám tetě,

že nutno přece representovat

dát v zimě čaj a garden party v letě.

Ach, tetky naše! Máme zahradu

(„park“ ony dí, prý v Evropě tak zvykem),

tam všecko je v tak pěkném souladu

a pěstěno je přísným zahradníkem.

Cestičky v trávě – ovšem běda ti,

zlovolně kdybys chtěl z nich vyskočiti,

jít travou, nebo kvítka trhati

či šplhat na strom... Hubování, bití

a tetek nemilost – však to se ví

a proto nutno cestiček jít pískem,

jen obdivovat kvítí, stromoví

a nadšen být jich vzrůstem, plody, ziskem.

Ký potom div, že mládež nezkrotná

ubíhá z domu, venku skotačí si,

že park ten starých tetek sotva zná

a v cizích rozpustilců hry se mísí?

Že daleky jí rodu tradice,

že nudna přítomnost jí toho domu,

že ze všech zel jí děsí nejvíce

dlít doma pod větvemi dávných stromů?

Žert žokrisní a efemerní vtip,

kozelce ducha, nad vším ústa křivit,

v ars amadi se vzdělat dřív a líp –

a může se těm hochům člověk divit?