VYPRAVOVÁNÍ ARCHIVÁŘOVO

Hraběnka psala – gotickým tím písmem,

jež vlastní šlechtě je a důstojníkům –

bych na měsíc – prý stačí měsíc, myslí –

na zámek přijel, spořádati archiv

a knihovnu. Já slíbil. Znal jsem rod ten

už ovšem dobře: Hlavu prapraděda

meč kata Mydláře sťal v exekuci

na rynku Staroměstském; v Saském vpádu

ji sňali s věže mostecké a nyní

prý v zámku chovají ji. Víte, tuším,

že osud hlav těch popravených pánů

mě zvláště zajímá, že chystám knihu,

kde shrnu studie své; tvrdím směle,

že mnoho legend bude rozptýleno

mým slovem posledním, o věci této.

Tož přijal jsem, a srpen, měsíc prázdnin,

jsem navrhl – my, knihovničtí moli,

žít nemůžeme bez prostředí svého

a dají-li nám prázdno v jednom místě,

my odletíme tam, kde zahrabat se

zas do lejster a foliantů možno.

Prvého srpna čekal na nádraží

vůz na mě – hraběcí erb na kočáru

i na knoflíkách kočího, ten stařík

byl od řeči a v několika větách

mi maně zjasnil situaci v zámku.

Prý Její Milost všechno je, pan hrabě

je dobrý člověk, vlídně pohovoří,

však o nic nestará se, Její Milost

je za každým a všude jako ostříž.

Pan hrabě má své psy, své hony, sklenku vína,

rád polaškuje s ženským pokolením,

a kdyby Jí nebylo, ví sám pámbů,

jak by to vyhlíželo v hospodářství...

Nu, jeli jsme. A díval jsem se kolem

po zralých polích, na háj bílých břízek,

na zamodralé hory na obzoru –

taková chvíle našinci je svátkem

a myslím ostatně že každý člověk,

se lepším stává v přírodě té boží.

My dojeli. Ten zámek z těch je jedním,

jež zbudovány ze starých jsou hradů,

jak v Čechách několik jich, Konopiště,

a Brandýs, Orlík, Benátky a jiné –

kvádrové základy, zdi tlusté, věže,

památky zaniklého středověku,

jsou přizpůsobeny těm novým časům,

jež mluví římsami a teploměry,

a záclonami. A ti, kdož v nich žijí,

jsou jak ty zámky – lidé dávných tradic

a moderní jen v šatech, řeči, zvycích.

Hraběnka přijala mě. Dáma milá,

leč se studenou jaksi srdečností

a mluví-li, máš mimoděk ten pocit,

že potřebu má mluvit, že jí jedno,

zda nasloucháš, že mluvila by stejně,

i kdyby tebe nebylo v té jizbě.

Němčina její byla rázná, pádná,

jak u všech, kdož jsou zvyklí rozkazovat.

Tak seznámila s domácím mě řádem,

mluvila o žních, o podzimku příštím,

prý do Vídně chce přesídlit, kde hodlá

„die Familie wieder bissel heben“,

strýc její konexe má, u dvora je

persona grata; člověk na venkově

prý zkyselí a zhloupne proto nutno,

své místo reklamovat „an der Sonne“.

Vysoká byla, štíhlá v bocích, vkusná

a měla nelítostné modré oči –

nu – pěkná paní. V knihovnu mě vedla –

a já se zděsil! Jaký vandalismus!

Tu folianty starých děl jsou v změti

s knihami o koních, disiecta membra

německých klasiků jsou proházena

se svazky memoirů, jež jsou zdobou

století minulého ve Francii,

balíky účtů mezi listinami,

jichž papír na první mi pohled svědčil

o věku šestnáctém a sedmnáctém,

Babylon opravdový v každém směru!

Na stěnách vedle starých podobizen

anglické sceny z dostihů a štvanic,

červené fraky, cylindry – nu víte,

ty obrázky, jak zdobou jsou všech zámků.

Ve středu sálu zaprášený klavír

– a všecko bylo vám tak zaprášeno,

že svědčilo, jak zřídka noha lidská

v ten prostor vejde – u klavíru pultík,

na něm noty, maně jen jsem zahled,

že repertoir šantánů to z Vídně –

a hraběnka tu stála, kol rtů měla

lehounký úsměv, jak by bavilo ji

to divoké, jí cizí hospodářství!

Tu z kouta se mi zabělelo cosi,

já přistoup: lebka leží na podstavci,

na rudém plyši, pod skleněným zvonem,

jak bábovka se jím tak přikrývává,

plyš vyrudlý, pln prachu – tak jsem našel

tu hlavu mučeníka. Stál jsem tiše

a slzy zdržoval, jež tiskly se mi

v dojaté oči. Hraběnka jde ke mně

a jakby mínila v mém zraku čísti

otázku tichou, řekla ledabyle:

„Ein Ahne halt’s“. A víte, v této chvilce

já cítil, že i vraždit může člověk

a surovost, jíž dosud nikdy v žití

z úst nevypustil, vmetnouti jí v líce...

– No, ňáký předek! – Takhle mluvit může

krev zkažená, um zdegenerovaný

o nejvzácnější chloubě svého rodu!...

Leč archivní mol – zůstane vždy molem

a nezradí svou plachou přirozenost,

já přikývl. A celý měsíc srpen

mi tato lebka společníkem byla

a konečně jsem uvykl jí také...