Vyprovázení.

Jasně měsíček vycházel,

Jasně plynul oblohou,

Když já sám jen vyprovázel

Domů k lesu Línu svou.

Nic nebylo slyšet venku,

Jak jsme šli po vinici;

Nežli vzdychat mou panenku,

Než mé srdce tlučící.

Růže, nezabudky vzala,

Jež já jí za ňadra dal,

Nevinně si s nimi hrala –

Já jsem promluvit se bál.

Bál jsem se promluvit na ni,

Pak jsem se předc osmělil,

A u mnohem zajíkání –

Jsem jí cosi vyjevil.

Aj tu tvář jí zahořela,

Tys to viděl, měsíčku!

A tu, odemne co měla –

Roztrhala kytičku.

Uleknut jsem na ni hlédl,

An ji Luna líbala;

Ach, co Bože jsem to svedl –

Má děvenka plakala.

Vždyť jsem jí nic neřek’ zlého,

Ba, již ani nevím co;

Jen to vím, že ze spiatého

Mluvení ze srdce šlo.

Nechci se s svou Línou scházet,

Nechci víc za měsíčka;

Kdybych ji měl vyprovázet –

Neřeknu ni slovíčka.