VYPROVÁZENÍ.

Když sem svou Lidušku

vyprovázel domů,

sed sem si s ní na drn,

co je potom komu?

Však sme my zlého nic

spolu nedělali,

my sme jen upřímě

spolu rozmlouvali.

Já jí stisk ručinku

zajikav se v řeči:

„Kdybys ty Liduško

byla trochu věčší.“

Sklopila očičky,

od jejich pak lící,

jak byly zarděly,

mohby rozžit svíci.

Já zas k ní „divčinko

co pak tě to mrzí?“

v tom na mne kanuly

její horké slzy.

„Neplač ach zlatinká!

co pak se ti stalo?

vždyť pak ti srdce mé

vždycky plápolalo.“

V tom sem ji milostně

k srdci svému vinul,

celý jsa opojen

v rozkoši sem plynul.

Tichounký měsíček

vystupoval bledě,

když sem ji políbil,

smál se na nás hledě.

„Zejtra se sejdeme,“

svatě sme si řekli,

v tom se cos zašustlo,

ach jak sme se lekli!

Pak sem ji teprva

doprovodil domů;

ještě ji políbil,

co je potom komu?