Vypučel jsem nad bahna...

Vypučel jsem nad bahna do měsíčné noci jednou, a ráno,

když stříbrnou radost svého života skřivan střásal na zemi,

ku žhnoucím nebesům vzepjatý, zřel jsem se zkvétat.

Osudu tvrdou pěstí zasetý,

přišel jsem z tropů a hrdým gestem odmítl jsem akklimatisovat se.

Vypučel jsem do vzduchu,

jenž zemdlený chvěje se bázní a předtuchou slavného otectví,

o jehož příchodu zpívám;

vypučel jsem vysoko a barvami vetřelce kvetu,

nad bahny kvetu úbělem a uprostřed mdloby žárem.

Ale ty v bahnech moje kořeny!

Uprostřed pláně stojím samoten

a vysoko zdvihám

svá hubená ramena vstříc mým snům nejdražší vlasti.

Sám

pyšný

věčné nepřátelství vypověděl jsem plazům, již kolem

s jedovou vegetací živoří nečisté dny své,

a svoji nenávist jako štít jasný jsem pozvedl

a čekám rány.

A takový jest můj život:

když průvany větrů z dálek zní v tence napjatých strunách,

své slzy nostalgické skrývám v samotě smutných.

A vroucí plameny slunce když na ňadra rozhalená

nechávám stékat

s takovou rozkoší faunů, již tisknout se smějí

na pevná ňadra nymf kdes na slunných březích

– o Pane životodárný! –

zas jásám

a ten život hanebný

pěstí bych přidržet chtěl až k poslední kapce.

A to, co jest mezi tím,

to, co jest nejlepší na mně,

to věčné nesmíření se s bahny a s reptiliemi,

ten boj za každý krok,

ten boj za každé slovo...

viď duše:

Sám

pyšný

uprostřed pláně stojím a vysoko zdvihám

svá hubená ramena vstříc mým snům nejdražší vlasti.