VÝROČÍ

V jakou to mlhu pokoj můj se stápí

a v jaký mátoživý šer a dým,

že’s vejít mohl se spuštěnou kápí

sem krokem neslyšným?

Hoj, zakuklenče, zanech lstí a hříček!

Já slavím tu dnes černé výročí.

Výš kápi dej a z nesklopených víček

mi pohleď do očí!

Pojď blíž, pojď blíž na světlo nezáludné,

ať jakákoliv je tvá odpověď,

já poznám přec, zda ještě zmatkem rudne

tvých očí kalná hněď.

Pojď blíž, pojď blíž, ať ústa mlčí z hlubin,

já poznám přec, zda ještě obkrouží

je poloúsměv jeho puklý rubín

před každou novou lží.

Pojď blíž, pojď blíž, ať čelo tvé skloní,

já poznám přec, zda vráska rozetne

je stejným strachem, jako když jsi loni

měl přiznat: ano – ne.

Já poznávám tě. Němý stíne, spouštím

tvou kápi sama. Jdi! Vplyň v němou noc!

Já nesoudím tě, já ti neodpouštím,

je zlomena tvá moc.