VÝROČNÍ TRH V MĚSTYSI POKUBÁŇSKÉM

Kol valů, na nichž buřan, – táhne vůně sladká.

Smích zní a ržání koní, křik i prudká hádka

ze stanů, pod vížkatým chrámem na bazaru,

kde pyramida arbuzů plá v slunce žáru.

Tu z palmového dřeva lžičky zříš a misky,

tu barikády hrnců, u nichž vozík nízký.

Ruch vzedmul se a vzrost’; tam Armén s „rachat lakum“

a rychlý Osětín, jak volnost vzal by ptákům,

řve, kinžal nabízí a se zástupy běží;

teď v arbách dvoukolých s buvolů klidnou spřeží

kol jedou Nogajci a Kalmyk přejde štíhlý;

za branou Kacapa hned licousy se mihly, –

hned krátká dýmčička, z níž mračný kozák dýmá; –

v to hrčí těleza, v níž spilý Kacap dřímá.

Den shasíná; již slunce klesá za předhoří,

jež v dáli Kavkaz huňatý a mocný tvoří,

kde planou paprsky a hasnou v stepi kdesi. –

Noc měsíčná své stíny nad silnicí věsí; –

tam nestich’ ještě ruch: neb mezi vozů řady

při tiché hudbě tančí lesginku svět mladý,

a křepčí v kandiotu, v komarinském, – zpívá, –

na osmahlé a hbité ruce Čerkesovy,

jenž mladým vypráví, jak arkanem se loví.