Výrok bohyně.

Kolem hrozná byla bouře,

Vlny divoce se stíhaly,

V šedý mrak se slunce krylo,

Blesky jen se kolem míhaly.

V středu ale této bouře,

Jakby v ruměnci se koupala,

Krásná po vlnách jezera

Růže tichounce se houpala.

Za jezerem skála pne se

Dole ledem tuhým pokrytá,

Dál a dále zelená se,

Vrchol pak již líbě prokvítá.

Hledím na to v podivení,

Tu mi objeví se bohyně;

V tváři plane oheň svatý,

V oku jiskří duch se věštkyně.

Kolem čela překrásného

Koruna se hvězdná vinula,

Ze rtů božstvím ozářených

Slova tato ke mně plynula:

„Dcero má! hle, v této době

Zkvítá pravé blaho duši tvé;

Tobě nebem zříti přáno

Příští osud drahé vlasti své.

Jako tato bouře bude

Zloba, vztek se nad ní zmítati,

V středu ale toho víru

Bude blaho její zkvítati.

Srdce krytá tuhým ledem

Nebudou jí láskou pěstovat,

Pozděj ale ji co matku

Věrným srdcem budou milovat.

Doufej dcero, blaze vzejdou

Nad tvou vlastí pravdy rozkvěty;

Budeť ona chrámem drahým

Lásky, přátelství a osvěty!“

Řekla, v oblak zahalená

Vzhůru k nebesům se vinula,

Na mne v blahém usmívání

Z výše svojí ještě kynula.

O jak blaze vzbouřenému

Srdci jest po rajském vidění:

Díky, díky andělskému,

Díky, kněžko, tvému slíbení!

Taková co věští ústa,

Nezvrátí víc doba ani čas,

Ať se shrne světa bouře,

Proniká i bouři věštky hlas.

Ano, budeš vlasti drahá

Zkvítati co růže ruměná,

Tebe věrně pěstovati

Bude láska dcer tvých plamenná.