Výš chtěl bych vzlétnout...

Hle, zázrak: člověk jako pták

juž létá vzduchem, k slunci blíž...

Ó, chtěl bych též tak do oblak

se vznésti, v bájnou vzdušnou říš –

dál od země, kde závistí

rve bratr bratru od úst chléb –

kde tisíc útrap, starostí

a trudů bije v lidskou leb...,

dál od země, kde druha druh

na povel vraždí bez citu,

kde v prsou lidí nedlí Bůh,

jejž tuší – v oblak blankytu...

kde zášť i zloba řádívá

a lásky, ach, tak málo jest, –

kde zlato výš se cenívá

než duch a cit a cnosť i česť –

kde klam jen vládne, strasť a žal

a „štěstí“ – liché pozlátko;

kde v špínu, neřesť, v prach a kal

vše krásné klesne za krátko...

Výš chtěl bych vzlétnout, výš a výš,

až zrakům mým by zmizel svět – – –

ó, věčně letět, k hvězdám blíž,

a nevrátit se nikdy zpět!