VYŠEHRAD.

Táh’ břímě své skrz tmavé vlhké lesy,

kde v dáli Vltavy se bělal pás,

skrz háje šel, kde v šeru vídal běsy,

kol pramenů, kde slýchal najad hlas.

Spěl s kořistí svou, jež i mrtva děsí,

o závod s větrem, jenž mu vzdouval vlas,

by dosáhl co nejrychleji cíle

a uzřel Vyšehradu hradby milé.

Co vše se mihlo Bivojovi hlavou,

když vzpomněl na to místo svaté všem,

zřel v myšlenkách tu milou hlavu plavou,

jež láskou vládla otcovským těm zdem,

jichž matkou byla dobrou, silou, slávou.

Pak v duchu toho zřel, jenž varitem

svým zlatým budil dávných věků zvěsti,

o trudu předků pěl i jejich štěstí.

Přes modré hvozdy zvolna přešly věky.

Mizely tůně, stinné háje již,

rost’ malý základ u stříbrné řeky,

té slávy, jež jít k hvězdám měla výš,

a z Vyšehradu na vše země vděky

zazářil v slunci hasnoucím teď – kříž.

Zvon zněl a mocné chorály se pěly,

až stráně za vodou se echem chvěly.

I boje drápy v skálu tu se vryly

a zvířily těch svatých hájů klid,

jež nyní krev svých vlastních synů pily,

v nichž k obětem se kdysi scházel lid

a jež se pnuly staré nad mohyly.

Po troskách tvých teď bloudil luny svit

a noha chodce se zde zastavila,

jenž vzdech’: „Hle, kdysi naše sláva, síla!“

Byls vážným svědkem dějin této země,

těch chmurných a též zlatých jejich dob

a srdcem vlasti tvoje bylo témě,

jíž lesk tvůj žití byl a trosky hrob.

I dále chraň svých vnuků příští plémě,

je k vítězství veď, zvedni vždycky z mdlob.

Vše věky svatým rozechvěl jsi citem,

věk náš, ten přišel k tobě – s dynamitem!