VYŠEHRAD Z JARA.

Skálo tmavá, od pamětí sivá,

od siroby pustá, mohylo ty svatá!

Jsi-li ty mým očím, skálo zádumčivá,

starou slávou nebo novým jarem zlatá?

Čím to pukly, tvrdý Vyšehrade,

kamenné tvé žíly, z nichž se kvítí roní,

na tvou přísnou skráni vínek zlatý klade,

kytky drahokamů, hvězdy sypouc po ní?

Paprskovou, slunnou barvou květů

vlíbán úsměv na tvé zbožňované vrásky!

Či to z tebe šlehá záře českých vznětů,

jarní plamen junné synů tvojich lásky?

Pučí květné zlato, jež tě zdobí,

z oněch zlatých srdcí, jež tvé lůno kryje?

Jsou tím skvostným zdrojem tiché tvoje hroby –

neb ta vesna vůkol, jež nám plá i žije?

Zamyšleně, zbožně hledím vzhůru,

z plujícího člunu jako ku oltáři,

kde, jak paprskové porážejí chmuru,

tařice květ zlatý a černé skály září.

Kolem skví se duben usmívavý,

v jásavou svou zeleň chudé stráně šatí,

odlesk za odleskem metá do Vltavy,

každý odstín vody, skal i nebe zlatí.

Hle – a témě vyšehradské skály,

temné smutkem, jenž ji z šera dávna smuší,

v koruně své zlaté, vidné v dálnou dáli,

za mnou jasně zírá a mně volá v duši:

Ptáš se, co že zlata mého zřídlem?

Aj, jsem ještě zlatým stolcem Libušiným,

ještě jsem vám drahým, otným zlatým sídlem –

zříš můj lesk, – i pátráš za původem jiným?