Vyšehradský hřbitov.

V lůně Vyšehradu věčného už míru

došla celá obec českých bohatýrů.

A jen když se dolů nová rakev sklání,

pohnou se a vzpřímí spící velikáni.

Aby pozeptali nového se druha,

zda už nad vlastí se klene míru duha.

A pak znova zase v starém srdce hoři

do tichého spánku věčnosti se noří. –

Vyšehradský hřbitov pln je davy lidu,

a ta svatá půda chví se ve svém klidu.

To se ti tam dole probouzejí ze sna –

„Bratří, už zas jeden v naši říš se těsná!...

A je tentokráte kdos to v kněžské říze...

vskutku, sám to Václav Beneš ze Třebíze.“

Pohnutí a úžas. „Už i ty?... tak mladý!“

zavzdychl to Evžén... a zas ticho všady.

Za to těžké hroudy, zkamenělé žaly,

na kovovou rakev s hůry dopadaly.

A když stišily se, znělo ze všad k němu:

„Co náš drahý národ?! Povídej, jak je mu?“

Každý ze spáčů se vzpřímil ve svém hrobě,

a již začal Beneš takto volnit sobě:

„Milý Vítězslave, truchlé zprávy nesu:

národ dosud úpí pod jhem litých běsů!

Ještě nemá volnost po tolika bojích,

ještě musí hájit práva otců svojich.

Ještě musí k seči nadšením být veden –

já byl aspoň pérem z jeho vůdců jeden.

Bůh mi poskyt daru hroužiti se cele

v dávný život Vlasti, matky osiřelé.

A já k ní se tulil s láskou nepokrytou –

poznal mistra Jana, stal se Táboritou.

Poznal i rok bědný: šestnáct set a dvacet,

naučil se od něj zraků neodvracet.

Ale zírat směle k bělohorské pláni

jako k pohřebišti českých snů a přání.

Ach, to matky Vlasti byl jen stesk a povel,

bych to do povídek vložil vše a novel.

A já uposlechl, a ten národ český

k zápasům tak sílí jejími se stesky.

A já proto s chutí psal až do úpadu,...

až mi kynul Pán Bůh... v lůno Vyšehradu.“

Kolem opět ticho – jenom nade spáči

lid se ještě loučí s povídkářem v pláči.

„Spijme dál,“ kdos ještě děl jak na útěchu,

„až zas někdo přijde z vlasti živých Čechů.

Snad se jednou přece dostane nám zvěsti,

že náš drahý národ došel svého štěstí.

Do té doby budiž lehký nám tu kámen!“ –

Ozvalo se ještě temné táhlé „Amen!“

A posvátné ticho opět vládne všude,...

než zas přijde jiný – ach, kdo as to bude?