VÝSEK ŽIVOTA.

Tak, sestřičko, ach, jak se to teď leží,

ty zlaté ručky vaše dovedou to

tak upravit, že tělo není cítit!

A vidíte, já bál se nemocnice

a operace, teď mi zrovna rájem

tak ležet v čisté postýlce, hlad nemít

a tělo necítit! Po padesát roků

já dřel se, sestřičko, a nevyspal se,

já, víte, ve dne dělám truhlařinu

tam na vesnici u nás, běžnou práci,

tu nohu k židli dát, stůl natřít barvou

a práce podobné, jak na venkově

už bývá. V noci hlídám v pivovaře

a víte, tu se musí hezky chodit

a oči všude, hodiny tam máme,

to pro kontrolu, do těch musím píchat

a – to je služba! Na chalupě visí

nám pěkný dloužek, splácíme, jak můžem.

A tu si člověk nemůže přát na stůl

snad pečeni či husu neb jak tady

vy krmíte ty nemocné své. Káva

a zase káva s bramborem či chlebem,

tak jde to denně. Víte, když ten hřebík

mi zajel v ruku a ta ruka silně

mi otekla a řekli mi, že musím

sem do Prahy – mně uďálo se horko

po celé hlavě u kořínků vlasů:

tak do Prahy? Co bude zatím doma?

Co žena počne? Inu našincovi

ty věci chodí hlavou jako kolo,

jež zastavit se nedá. Zatím jsem tu

už celý týden, doma jde to dobře,

a já se mám jak měl bych se jen v ráji.

Tu ruku propíchl pan doktor pěkně,

že nebolela, teď je na ní obvaz

a já si holedbám jak náš pan správec.

Tak někdy přec člověka štěstí potká

a potká ho, když nanejmíň se nadá!

Jen, víte, sestřičko, jen jedno chtěl bych,

jen jedno; kdyby takhle moje žena

si odpočinout jak já tady mohla!

Je chudák sedřena, jak bývá vidět,

když komedianti k nám do vsi přijdou,

koníka jejich. Neví, co to značí

si odpočinout, najíst se a vyspat –

čtyřicet roků v červenci jí bylo

a jest jak věchet... kdyby ji tak mohlo

to štěstí trefit, jako mně se stalo,

a čtrnáct dní jen tady ležet mohla!

Má stará kůže... vím, že mi to přeje

a myslí si, ať jen že pohovím si...

Na sebe nikdy nedovedla myslit,

o sebe nikdy neznala se starat...

Já přál bych jí to... sestřičko... nic z toho...

to člověk brečí, že je mu tak dobře...

však když si vzpomenu na její oči...

jak dívala se před dvacíti roky...

a co z nich dneska... Jak rád bych jí dopřál

to pohodlí a poležení tady...