VYŠLAPANÁ CESTA.

Nuž, půjdeme... Hle, cesty už se dělí –

Ty v budoucnost, já v upomínek klín,

jest konec pohádky a sen můj smělý,

jak všechny před ním, promění se v stín.

Na stromě mládí vykvetly mi růže,

a věnčen jimi chtěl jsem jíti v svět,

však dřív než ruka se jich dotknout může,

již uvadne a opadá ten květ.

Nuž půjdeme... Však slza kane lící –

ó bojím se té chvíle nejbližší,

kam svedu tě, mé srdce zoufající?

zda ještě kde se stesk tvůj utiší?

Ó půjdem zas, kde těžké žití všední

cit každý zašlape, jenž touze drah,

a hrdosti své zbytek třeba slední

před nohou tvou, ó lásko, hodím v prach.