Vyšlapaný kámen hrobky.

Zde v dlažbě vlhké kámen vyšlapaný,

erb vyšlapán a pyšné jméno rodu.

Že se zkázou šel hříšně do závodu

a podlehl, – nač erb, zvuk jména planý?

Duch z hrobu vstává, přísným hlasem štvaný,

a bloudí hradem sýčků ve průvodu,

s jich skřekem úpí v ostrém viny hlodu,

že štěstí zničil, jméno vydal v hany.

Až do věčnosti klidu v rakvi nemá,

z té plísně vstává, kletbu s sebou nosí,

zrak hoří bez slz, ústa ta jsou němá.

Ach báje... Bez bolu kdo v hrob své štěstí

sklál hrubou rukou, – o klid mrtvé prosí

a víko rakve marně drží pěstí.