Výsměch.

Leta se mi vysmíváte,

kapete jed do rány

za to, že mne osud nutí

psát krvavé romány.

Ó, kolikrát vztek mnou projel,

krev počala v žilách vřít

a já chtěl se na vás vrhnout,

za prsa vás uchopit

a vléct k sobě, v temnou jizbu,

tam až v dusné podkroví,

kde má žena a mé děti

živoří a hladoví –

a tam chtěl jsem na vás vzkřiknout:

„Nuže, propukněte v smích,

zde, pánové, nad tou bídou

pěti tvorů ubohých,

zde mi kažte velkým hlasem,

počněte svůj divý rej – :

Zahoď už to zrádné péro

a ten papír roztrhej.

Rozlam už ta stará pouta

a mršť jimi v temný kout,

nepiš víc! – Byť žena s dětmi

měla při tom zahynout“...

– – Ale ne – – Nač soucit budit,

nač omlouvat ten svůj hřích?

Vždyť to pravda, pravda známá,

že v románech krvavých

znesvěcuji svoje péro,

kazím svět a hubím lid,

a že jsem přec nikdy neměl

tak česť svoji zhanobit.

Někdo jak by na srdce mi

ťukal prstem svým

a ptal se mne hebkým hlasem:

Smím jít dále, smím?

Znám ten měkký šepot dobře,

plný záchvěvů.

Toť mně moje upomínky

činí návštěvu.

Nu, tak pojďte, pojďte dále,

snové mladých let,

zaneste mne na svých křídlech

v minulosť mou zpět.

Zaneste mne v dávné doby,

v štěstí mé i v žal...

Zrovna dnes bych na svůj život

tak rád vzpomínal.

Vidím domek nachýlený,

mech mu roste na střeše,

bohatství to pocuchané

patří mojí maceše.

Ach, macecha, švarná žena,

samá vášeň, samý žár

a můj otce bílovlasý

už tak shrben, už tak stár...!

– – Přijel jsem já na prázdniny

študent mladý, bujarý –

a jen jsem se ohléd’ doma,

už tu hádky, nesváry.

Div divoucí, macecha má

jak by špatné viděla,

stále si mne s otcem pletla,

na krk se mi věšela.

Ale tatík, ten hru prohléd’, –

svraštil čelo a vzal bič...

Co se stalo – stalo se už,

čas to dávno odvál pryč.

Vyhnán z domu, bez pomoci

do Prahy jsem kráčel zpět,

zrak můj ten byl samá mlha,

dech se úžil, krok se plet’.

Co teď počnu, co teď bude,

co mám dělat a kam jít?

Komu si mám požalovat,

kde své srdce potěšit?

Komu mám já odhaliti

ten svůj život zoufalý?

Lidem snad? Ne! Nikdy, nikdy –

ti by se mi vysmáli.

Papíru spíš svěřím všechno,

celou strasť svou, tíž svých běd...

Jen ten nápad šleh’ mi hlavou

a už se ho chytám hned...

Od té doby stále cosi

nutilo mne psát a psát...

Až se časem vyklubal tak

ze mně básník, literát.

Haha! Básník, spisovatel, –

jaký titul, plný vnad!

Odhoď titul – a co zbude?

Hořkosť, trýzeň – ba i hlad.

Máš-li kousek citu v sobě,

už to, brachu, trpká věc.

Stále bodá: „Zda máš talent?

nemýlíš se? – možná přec!“

A v těch věčných pochybnostech,

kdy tě ničí vnitřní žár,

vše, co píšeš, zdá se špatným,

stavba slok i veršů tvar.

A když přec se podaří ti

ztlumit žár ten na chvíli,

už zde jsou tví kamarádi,

by tě jinak trápili.

Přijdou plni usmívání,

pochvalou jim kypí ret,

zatím však jich každé slovo

samý trn je, samý jed.

V otravě té ještě že tak

nadějí se kojíš tou,

že tvé spisy na dračku jdou,

že je lidé hltaj’, čtou.

Tu však jednoho dne přijde

poštou lístek hubený:

„Všechny vaše verše byly

z venkova mi vráceny;

nějak jste už vyšel z mody,

jiní vstoupli v prvý řad,

odpusťte – dál brát mi nelze

básně vaše na náklad.“

Zatmí se vám při tom v očích,

v žilách pálí divě krev...

Zde vidíte, co je sláva...

Trochu písku, hrstka plev!

Co teď dělat? Nemáš místa,

chtěl jsi z veršů býti živ.

Co jen dělat? Kam se vrhnout?

Na to jsi měl ptát se dřív!

Dobrá rada! Přišla náhle,

zní jak žertík nevinný:

Krvavé prý romány mám

překládati z němčiny.

Je prý to sic práce krušná,

plna nudných, trapných chvil –

zkusit to však mám s ní přece,

abych žebrat nemusil.

Hrozná rada! Ani slova

o řemeslu tomto víc...

Hledám místa po redakcích...

Hledám marně. Nikde nic.

Aspoň kdyby moje žena

mohla za mzdu šíti dál!

Ale nesmí – před týdnem to

lékař přísně zakázal.

Tak co dělat? Všech se tážu,

co mi přijdou do rány...

Marně – zbývá jen ta rada:

Krvavé psát romány.

Šílíte až nad tou radou,

zub se vrývá v dolní ret.

Dva dny minou. Vzdor se láme.

Hlad už volá. – Tak co teď?

Nepovolím, nepovolím,

Není toho třeba...

V tom z kuchyně do pokoje

volá malé dítě moje:

„Tatíčku, dej chleba.“

Žilami mi horko běží,

krev mi z těla třebe.

V tom z kuchyně do pokoje

volá malé dítě moje:

„Tatíčku, mne zebe.“

Hrůza! Dítě zimu trpí,

ubohé mé ptáče!

V tom z kuchyně do pokoje

znova volá dítě moje:

„Maminka nám pláče.“

Mám teď prchnout!? Opustit je

a zachránit sebe?

Ať bych kam šel, vždy a stále

slyšel bych to dítě malé –

jak volá: „Mne zebe.“

Rozhodnuto, vykonáno,

pášu bezpráví.

Na papír tu chvatně házím

román krvavý.

Mozek třeští, srdce pálí,

hlava praskne snad.

Eh, co naplat, jen když doma

nemají už hlad.

Otravuji svoji duši,

ničím rozum, cit.

Eh, co naplat, nač ty řeči?

Muselo tak být!

Přemlouvám a chlácholím se,

mluvím pro sebe –

jen když doma ubožáky

víc už nezebe.

Mnoho let se převalilo,

vzrostla rodina,

ach, ty děti, toť mé blaho,

radosť jediná,

toť mé celé potěšení

ta má drůbež nevinná.

Ach, pánové mravokárci,

prosbu jedinou,

můžete-li, smilujte se

nad mou rodinou.

Zničte mne, toť správné, páni,

ale mějte slitování

s drůbeží mou nevinnou.

Zhanobil jsem svoje péro,

kazím svět a kazím lid,

vím to, že jsem nikdy neměl

tak čest svoji poskvrnit.

Smějte se mi, vysmívejte,

kapejte jed do rány,

že mne krutý osud nutí

psát krvavé romány.

Smějte se mi! – však mne brzy

udolá váš žhavý smích...

Kdo však z vás pak, kdo se ujme

těch mých dětí ubohých?

Ba že nikdo! Znám to dávno.

Čím vám pláč a dětí sten?

Pro otázky nešťastníků

nemáte než – výsměch jen.