VÝSMĚCHY OZVĚN.

Ubohý hochu, po polích se touláš pod večerem

a steskem rosných západů svůj denní tišíš žal.

Furií záště, klam s pout těsných desaterem

nad hlavou tvou se guillotinou stal.

V koncepci světlé, zářivé a myrtou vonící

tvůj osud šeptal kolébavá tobě slova.

Titanem budeš, geniem tvůj mozek tvořící,

za krásou, prací vůle héroova. –

Jdi ještě dále. Vzduch je vůní fial prosycen

po stezce stajené. Plot, můstek bílý.

Pasivní dívka, plavý vlas, zrak touhou zanícen –

cos v tobě zdvihá se a novou mízou sílí. –

Přeludy všechno. Do truhel jsi složil zamknutých

tajemstvím mládí, symbolem své horké touhy.

Kolumbem nebudeš na březích snů svých vzepnutých,

u smrti bran jak žebrák staneš pouhý.

Zas kukačka se vysmívá z dalekých modrých lesů

do zmatených tvých cest. Což bez síly je duch?

Viz požár v obzoru, jenž rudé záře metá děsu,

řev revolučních písní vichr nese v sluch. –

Tak dny tvé pohasnou. Jak pirát nerozhodný

bez slavné kořisti kdes klesneš v moře bezdechý. –

Po polích pobíháš, kraj v západ klesá rodný

a z dálky les tě štve svých ozvěn výsměchy.