VYSNĚNÝ KRAJ.

Kdes v dálce daleké, za lesy, za horami

pod věčným blankytem,

kde moře nesmírné hřmí o skal černý lem

a žhavé slunce mámí

svým žárem laskavým tu okouzlenou zem,

řad štíhlých pinií jak sloupy dómu stojí,

jejž vystavěl Bůh sám,

jejž k vlastní oslavě si sklenul k výšinám,

a malý člověk bojí

se výtkou rouhavou ten znesvětiti chrám.

Má duši zalitou jen slávou Tajemného,

co chorál moře zní

do tiché vděčnosti jak hymna slavnostní

a smývá z duše jeho

snů roztrpčených sled a vleklou nudu dní.

Ó, kráso tajemná, ty z roztoužení mládí,

kam přelud tvůj se děl?

To není lilové již dálky zlatý pel,

to mlhy táhnou kradí

a obzor daleký se zúžil již a stměl.