VYSOKÁ CHVÍLE

Ve vánku prvně prochladlém

již jesenní má útulnost

šeravý sestaralých listů šum,

jak mnoho jich když k sobě choulí se,

teplo střádajíce před spánkem.

Bleďounce sirné mráčky, zelenavě šedé,

fialovošeré s krajem oranžovým,

tanou na světelné záplavě,

v níž zhynulé se taví letní růže,

nad hřebeny kaplí zčernávajících.

V uzavřeném chrámu slabý dívčí zpěv,

tam v liduprázdnu jásá vzdáleně,

k výším vzlétá křídlem milostným.

Zpěvu zavřenost a mráčků zadumání,

černá ostrost křehkých hřebenů:

Tiše obloha se otevřela k věčnu.