VYSOKÁ OBLOHA V ZÁŘÍ

Vysoká obloha v září,

do jasu hluboké stíny,

zlatá žluť prokvétá tmavá

zelená ticha doubraviny,

jako když šediví hlava.

Daleké cesty boří,

modrý kov obloha sama,

Přes hory, přes vlny moří

s vlastních snů větrnou lodí

plujeme do neznáma.

Slunce i září i chladí,

země se shlíží v nebi.

Vy, kdož jste kvetli mladí,

líbezně mužněli zemí,

zráli jste – teď jste už chleby.