Vysoké učení.

Světem kdysi pospíchala krása

prchnout chtěla, mrav ji stíhal dravý,

v bílé říze jen a prostovlasa

v dobu jarní přišla do Šumavy.

Kamo letnou nožkou pokročila,

hebounké se rozbujely mechy,

hořec kvetl, srdečnička bílá,

motýlům a včelkám do potěchy.

Vzdychla unavením – blíž i v dáli

změnily se bolné vzdechy v hory,

a kam kypré, černé vlasy vlály,

jedle rostly a buk světlokorý.

Usmála se – luhy milo kvetly,

dech se změnil v lichotivé vání,

leč, že zlaté sandálky ji hnětly,

splakala – a zdroj se lesknul v pláni.

Z lesklých perel spadších s něžných skrání

stříbrná se vyjasnila plesa,

sladkých rtíkův zpěvné žalování

změnilo se v svěží ptactvo lesa.

Jsouť to písně, pohádky a zkázky,

slyším-li je, srdce plesá v chvění –

ach, k té svaté kráse, plný lásky,

v skroušenosti chodím na učení.