Vysoko uprostřed lesů

Vysoko uprostřed lesů stojím o šedé dubisko opřen,

přišel jsem z bláta dědiny sem, kde třpytí se bílý sníh,

kde křesťanů bůh je neznám zcela a každou haluzí popřen,

kde nad čerstvou stopou zvěře táhne dech míru po vrších.

Na pravo, na levo, dokola kolem mřežovím kmenů a větví

na ztemnělé moře vrchů vidím, kde u lesů stojí les;

o jeho rozloze klidné a hrdé jen dravého ptáka let ví,

o jeho hloubce liška snad zaštěká z mlh ranních do nebes.

U vlny černozelené vlna, která je černohnědá,

ční nepohnutě a mlčky z moře jak v zakletí a v snách;

nad nimi visí se slibem sněhů obloha bez konce šedá:

uprostřed malý-veliký stojím tu: květ kvete mi na vlnách.

Ze spící skály a nad bílé sněhy pomněnkově kvete,

nahoře v lesích jej opatruji a vlastní mou krví je živ,

substance krve mé dává mu lesky, tvar jeho měkce hněte;

země a člověk krvesmilnili a zplodili modrý div.

Zplodili o jedno štěstí více, upřímné, veselé, prosté,

jak zrno z hroudy vyňaté sluncem, jež směje se na líchu:

v září mi uzrálo uprostřed plamenů, nad sněhy teď mi roste,

vod, hlíny, medů a pryskyřic má vůně v kalichu...