VYSTĚHOVALCI.

To na moři den první,

a den to zasmušilý,

loď ubíhá a břehy

se právě do vln skryly.

A tmavé kolem vody;

jen u lodě se pění,

a těm, kdož na korábu,

též veseleji není.

S paluby hledí zástup

za zemí zniklou v mhavě,

a píseň v rozloučenou

doskřípal hudec právě.

V skřipkách to ještě zvučí,

však hudec stisk je v páži,

a mnohý ston, jak v skřipky,

zpět v staré srdce sráží.

A chvíli němo kolem

a druh se k druhu stiská,

pak: „Zahraj ještě jednou!“

to bujně z tlupy výská.

„Ej, zahraj veselejší,

ty starý muzikáři,

ať už nám přece jednou

ten smutek sejde s tváří.

Ej, zahraj veselejší,

než nám tam doma hráli,

tam doma samý smutek,

ať veselo je v dáli!“

A veselo hrá starý,

na lanovém hrá kolu;

aj v také hudbě k tanci

se zapomíná bolu.

A kol se vlny krouží,

a kol se vlny pýří,

však stále veseleji

to na palubě víří.

A kolem vlny šumí,

a kolem vlny hučí,

však dumněji a dumněj

ty skřipky do nich zvučí.

A bolněj vždy a bolněj,

leč kdo to cítí v plese?

jen starý slouchá písni,

jak v šumot vln se nese:

„Srdce moje těžké,

srdce moje teskné,

vždyť se vlašťovici

po hnízdě zasteskne.

A ta domovina

naše je tak sirá,

ale v té cizině

těžko se to zmírá.

Ono i to ptáče

naposledy vzkřikne,

než v hlubokém moři

beze stopy znikne!“