VYSTĚHOVALEC.

V svět nekonečna zve hvězd záře mdlá

a syrá, kyprá země zvolna dychá,

v step mlhavou ves ruská, zapadlá

jak v matčin klín se ponořuje zticha.

Pták černý zakroužil tu nad řekou,

pak vznesl se, plul v temnost dalekou.

Na kraji vísky sedí před chatou

muž silný na drvech. Tvář v dlaně kloní.

Oň pěkná žena s šatkou květnatou

se opírá, tři děti kol se honí.

Níž vedle stařík nuzný, krajan jich

a noclehář, jenž přijel z dálné vlasti

a zemřít chce kdes u svých příbuzných,

své vlastní i své země líčil strasti,

z úst kouře obláčky se nesly snivě

v mír zeleně, jíž měsíc kraje zlatil,

hlas trhaný zněl sklesle, zádumčivě,

jak u toho, jenž navždy všecko ztratil:

– Jsem z jičínského kraje, z Doubravan,

teď Eichicht jmenuje se vesnice ta,

tam měl jsem statek rodný, tam žil leta,

tam chtěl jsem vstoupit do pohrobních bran.

Však jinak určil osud. V jeden věk

nás ztrestal Bůh, nám věčné Amen řek’.

My žili v porobě vždy. Bylo zdání,

že vzrostem znova silně jako kdys,

tím klamem zpiti, v tom snu uhýčkáni

jsme chabě mdleli v době šťáv a míz

a říkali si národ jarý, mladý,

ač poddajná krev tekla lenivě,

co zatím pohřmívalo hrozivě,

co zatím nepřítel nás tísnil všady.

Těch pohrom řada – trapno vzpomínat

a trapnější žít, když můj národ hnije.

Tož nejprv země klesly v provincie,

dán v posměch vlastní staroslavný řád.

Náš sněm byl mumií. A naše práva

krok za krokem stát v hrobce pochovává.

Však mezitím se za peníze z říše

v smíšených obcích školy stavily

i v školkách děti matkám dávily

ve jmenu kultury, jež byla výše.

Ba za mlátičku v české obci ryzí

si selští chámi školu brali cizí.

Kde továrna, tam drsná loupež dětí,

kdo nechceš, táhni z práce, táhni z bytu,

kde dráha, němčí volně, jistě v skrytu,

kde doly, rýnskou hymnu slyšíš zněti,

kde panství, chudák divně jazyk láme,

kde menšina, tam zašlápnout se dáme,

kde na nivách děd oral slovanský,

vnuk volkům žvatlá hlahol germánský.

Ó běda národu, jenž ztratil vůli,

jenž zradil výboj, jehož proroci

nám humanitu kážou, otroci,

když třeba čelit násilí a zvůli;

v němž hmotným blahem energie padá,

kde v lačný požitek kles’ cit a mrav,

kde hříčkou větru povýšenců dav,

kde v porobka se cvičí hlava mladá,

kde místo tuhých povah pevné kázně

je krotká chamraď, sobecká, psí bázně;

v němž tlachalové, prázdní estéti

své cukrují si fráze pro děti

a kazí mládež, zrůdné nestvůry,

vždy plní ethiky a kultury,

vždy plní pokroku, vždy mužně slabí,

odnože pně, vždy bezpáteřné baby.

Ó zdraví, sílo, mocná, krásná země!

Jak zhynula’s! Kde tvůj je tvrdý lid,

kde sebevědomí, kde pyšné témě?

Je hrobem vše a dál jen mrtvý klid?

Tvá minulost tě nechránila zmatků?

Kde obětavost životů a statků?

Tvůj rozmach tvůrčí, ducha rozpětí

že stihlo věčné, věčné prokletí?

Než dále vyprávět chci osud krutý.

Kraj pro Němce kol hranic uzavřen.

Nám státní jazyk dán a pruské knuty.

Pak ze škol obecné nám zbyly jen.

I ty jsou zněmčeny. Však národ žije.

Tož zakládány v zemi kolonie.

Když poněmčení nešlo tuze s kopce,

nuceně vyvlastněny celé obce

a právo občanské ten v státě měl,

kdo přáním zvláštních sekcí rozuměl.

Těch zákazů, jež česky mluvit brání!

Pak zákon o nuceném stěhování –

Co utrpení, ústrků a ran

se v těchto kusých rozpomínkách skrývá!

Duch lidu uštván, ubit, udolán,

jen kalné znamení, že žil, zde zbývá.

Kde cit a lidskost? Ztuhly, zvadly jsou.

Moc silného tu zvítězila divá

jak u zvířat ah! s vyšší kulturou,

z níž teče krev, jež vztekle cení zuby,

neb zná jen spravedlnost vlastní huby.

Můj první syn se zvrhl docela,

tak milý hoch, já marně jsem ho bránil,

mu domlouval a české knihy schránil,

řeč mateřská mu na rtech umřela,

chtěl zabít jsem ho, drsná jeho dlaň

mě omráčila, vyrazila zbraň.

Syn druhý z bídy prodal se a muky,

byl duše měkká, hlava nestálá,

jej proklel jsem. Tam žena zůstala

a chová kmene ochořelé vnuky.

Je po všem veta. Ze země jsem vyšel

za bratry svými. Dožiji tu rád,

bych ještě přec, až budu umírat,

zděděný praotců svých jazyk slyšel.