Výstřel.

Noc byla plna hvězd a modrých stínů;

svět zdál se celý rovněž býti bájí

a ticho nad ním spícím pouze bdělo.

Čas plynul tiše modrou touto nocí,

jsa nerušen ni rachocením vozu,

ni zpozdilého chodce plachým krokem.

V tom tichu, které větší před svítáním

se rovná hloubkou svojí hloubce moře,

v ráz padl výstřel mezi stromy v sadech.

Pak ticho zas. Na chvíli jen se zdálo,

že polekán čas v své se pouti stavil

a hvězdy zachvěly se, modré stíny

že zčernaly a svět byl roven hrobu.

U okna stál jsem, toto řka k své duši:

Zas jeden život unaven a uštván

chrst’ hvězdám v obličej své pohrdání;

z té velké lodi, na níž všickni plujem’,

muž jeden spadnul do věčnosti moře

svou vlastní vinou, a loď dále jede

a vlny tmí se a hvězdy se jiskří.

Ta rána z bambitky, jež v ňadra ticha

se zaryla, je ovšem odpovědí

na neshody a tíseň, boj a nudu,

stud, lítost, zločin, výčitky a bídu –

však darmo padla – rozluštěním není.

A byť i velká byla síla bolů

a neštěstí, přec na tom světě bídném

jsou ještě šedé vlasy starých matek,

jsou slzy žen a vrásky, vztahující

se v nekonečno dětské, bílé ruce.

A v tichu této hluché, modré noci

já prosil tyto šedé vlasy matek

a tyto slzy žen a ruce dětí,

by odpustily slabým samovrahům,

již nevzpomněli na ně v hrozné chvíli;

a neustal jsem, dokud s tichem v duši

mi nekles’ mír jak velké odpuštění.