Výstřel v noci.

V to mlčení, jež po ulicích leží,

v strach, který nocí dřímá v černém klíně,

a v nudu bdění, která mdle a líně

– jak minuty jdou – rozvlní se stěží,

pad’ náhle výstřel, výkřik do neznáma,

zvuk jeho v domů labyrintu zapad’,

a krajem zase noci táhlo drama

s tím bolem, který nedovedem’ chápat.

To jistě bohu bytosť bolem velká

ten bídný život hodila v tvář zpátky

a kletba boží letí do neznáma.

Ó mrtvolo, v hrob, nad nímž nikdo nelká,

já tobě nesu svého zpěvu zmatky:

tys šťastnější, ty dožila’s to drama!

A s písní svou proč vlastně meškám tady?

Chci do nebe snad vzlety svými všemi

já, který sotva pochopit moh’ zemi,

ta muka žití, jeho bouř a svády?!

Co v další život bolestný mne nutí?

Což budu šťasten, veselý a mladý,

pln odhodlání, jara svůdné vnady –

což nejsme lidé, osudem svým skuti?!

Ó bolesť, bouře – vše to dohromady,

co v příští život ještě zůstane mi,

to u hrobu mne v nový zápas nutí?

Jdi, neptej se, vkroč v mrtvých velké řady,

ten osud slep je, hluchý je a němý – –

A přec se děsím toho vzpomenutí!

Pojď, písni má, my zmírat nedovedem!

Hle, bledý strach nám vyrazí zbraň z dlaně

a srdce, jež mřít chtělo odhodlaně,

to zachvěje se jako tknuto ledem.

My smutný život dožít musíme tu,

nám vyváznutí není, není, není,

jsme chabou hrůzou přikováni k světu,

jsme odsouzeni k bouřím, k utrpení.

Nač horovat a hrozit pěstí bohu?

Ten bůh nás srazí bleskem pohrdání,

smích vesmíru nám v naši úzkosť ječí.

Pojď, půjdem’ dál, ať přemítati mohu,

ten, jenž tu leží s roztříštěnou skrání,

oč nade mne byl silnější a větší!