VÝSTŘIŽEK Z NOVIN.

Ó, stála tam v koutku dívka,

ji světicí byl bych zval,

však nechtěla s nikým tančit,

sic byl bych už ji vzal.

Jen krásou temných očí

v ten hlučný se dívala svět,

a živůtek se jí třásl

jak rosyplný květ.

Já duhu si kol ní klenul

a oblohu s rojem hvězd,

a když jsem se ptal, mi řekli,

že zasnoubena jest.

Že rodiče nezámožní

prý šťastně ji chtějí vdát

a říkají: „Zvykneš si, zvykneš“ –

je marno jim odpírat.

A za chvíli viděl jsem toho,

kdo nazve ji věčně svou:

muž bohatý, dost mladý,

se tváří vyžilou.

Chtěl s úsměvem ji bavit,

i kytici v dar jí dal

a cukrovin plný talíř,

a klaněl se a smál.

Však lilií tvář jí kvetla,

a teskný byl její smích.

Jí bolest se svíjela v očích,

v těch velkých, jiskřivých.

A nucena teprv vzala

z těch cukrovin drobet jen

a vlídně mu vzdala díky,

ač byl to tichý sten.

A ohniví kolem hoši

a děvčata veselá

se míhali v bujném tanci,

jak síň by letěla.

To divoký čardáš víří

a divoko hudba hrá,

v to světice tajně pláče,

s ní pláče duše má – –

A za měsíc přítel poslal

mi výstřižek z deníku,

že brzy po svatbě našli

ji pod koly rychlíku.