Vysvětlení.

Otevřela jsem ti oči své –

brány duše,

rozhořené nejčistším plamenem.

Přišla jsem k tobě v tuše,

že budeš mi bohem i druhem.

Jasně vstávalo slunce z ranních par

nad květným luhem,

a já jsem bytosti své všechen čar

a veškeru něhu

v náruč tvou nesla.

Stačilo k sobě mne přitisknout,

uchopit mužně vesla

a plout...

Dvě byly cesty.

Jednou mohli se milenci brát,

a druhá vyšší a nová

měla nám v slunci vzplát.

Tebe lákala ta,

po níž milenci šli.

Tvé oči zpívaly o rozkoši,

a rty šeptaly odříkání litanie.

A ve mně jásala píseň

vzácné melodie,

a já se v tvé oči dívala,

abys porozuměl –

a zpívala...

Což bylo tak těžko písni mé rozumět?

V ní nebylo pokušení –

ona nevábila v údolí zpět.

Tvá přistřižená křídla

nemohla za ní se rozletět.

A touze mé po duše poznání,

radosti vítězné

nejtrpčí uložil jsi pokání:

jít necestou života –

ne cestou milenců,

ne k vyšší metě

a s citem svým jako sirota

sama se ocitnout v světě.