Vysvobození.

Když matka po boku mi stála,

tenkrát bylo snáz,

jen radost v mladém srdci plála,

teď pálí mne tam mráz

a z tisícerých klamů tísně

bouř žití zpívá tam své písně;

čím budovat jí hráz?

Dny mého mládí hynou v dáli

a v smutném pláči mrou,

dřív s kvítím na luhu se smály

a štěstí slunnou hrou;

teď hledí na mne vyčítavě

a mne to buší, víří v hlavě

a v duši mhy se strou!

Jdu žhavým pískem utrpení

v poušt žití bouři vstříc,

jdu mořem slz, v němž dna už není,

jen vln vždy víc a víc;

kdo divokém jich u příboji

můj slyší křik a kletbu moji?

Kdo? Běda, nikdo nic!

Jsem na rozcestí svého žití,

kam jít mám? Nevím kam,

mám v smrt, mám v nový život jíti?

Nic nikde nečekám;

ač vášní otrokem a bludu,

čin svobody přec konat budu,

svou rukou smrt si dám!