Výtečníkova žena.

„Sto třicet zlatých a pět nováčků!“

Děkuju pěkně, dost mě to dnes stálo,

a co jsme měli, šlo jak na dračku;

a to jich přišlo prý dnes ještě málo!

Děkuju pěkně, pravím ještě jednou,

když se tak přihrnou k nám výtečníci

a kolem muže za stoly si sednou

a sáhnou místo knih si k noži, k lžici:

tu nelze ženě zůstati jen chladné,

vidí-li z plných mis najednou suchopár;

co toho teď už literatům padne,

na to by prask’ už Halánkovský pivovár!

Peníze lítají už jako smetí,

však muže mého těší každý nový host,

s nadšením hned mu vstříc ku dveřům letí:

„Baruško, sem pojď, co tvá povinnost!“

volá hned na mne, hned mne představuje,

aby prý odpustil mi, hned ho odprošuje,

že prý jsem nejnižší všech českých těl – –

a potom velí: „Vidíš’ ženo, to pan Hudeš,“

a začne kázat, jakby říci chtěl:

„Znamení tomu klaněti se budeš!“

Hm, nedávno spad s hřebíku

a juž mu Maecenáš můj prokazuje slávu;

já však jsem mu nasolila kritiku,

chudák měl hlad – a já mu dala černou kávu.

Teď však už dost; dost se mne nazlobili,

když na mé konto mi tu notně pili;

nyní je odved’ starý do divadla –

jak se mi zdá, též věnec s sebou vzal –

jeden z nich dnešní kus prý překládal. – –

Teď se mne starost na chvílečku spadla

a ke všemu co dobrý osud chtěl:

můj starý si tu album zapoměl.

Tady je mám teď, a za všecku túru,

co mi ti výtečníci kuřat povraždí,

mačkat teď mohu českou litée – turu

a třeba rozmačkat je tady pod paždí.

Ba vsaďte se, že všecky jejich křiky, –

aniž by z nich kdo něco pochňap’ si –

strčiti mohu já i s výtečníky

i s učenosti jejich hezky – do kapsy!

Ale ne; ne, já nechci dělat ostudu

o tomto šťastném, čekaném už dnu,

spíš poděkuju za to album osudu

a co v něm vězí, teď si prohlídnu.

M–hm, to je ten, jak tu pravil kdosi,

co si dle Riegra nechal vousy stát

a hodně huňatý teď klobouk nosí,

aby si moh’ na výtečníka hrát.

Ne, ten můj muž přec neví kudy kam

s takovým výtečníkem; – však, to je jen do dnešku,

já podle svého vtipu za to mám,

opičák ten že patří nejvýš někam – na dešku!

Aj aj, i pěkně vítám z Mladé Boleslavi!

a že se Vaše Jasnost také vejde sem,

neboť co jdete na hon s panem Taxisem,

jste pixenšpondr jeho – jak můj manžel praví.

Nu, vy ste chlapík, a já vzdor na vzdor

budu Vám říkat: Jeho Jasnost redaktor!

Teď konec smíchu – teď mám věru smíchu dost,

tu na mne hledí vtělená Vám zámožnost,

má hezké brejle, kabát velmi drahý,

z kapsy mu koukaj’ čtyry záložny,

a co zas vydává teď „Posla z Prahy,“

je i ten knoflík jeho zámožný;

a když se teď už i na šicí stroje pozor dává,

provolám mu i ženě jeho třikrát mírné „sláva!“

A pořád že nic, že prý naše šlechta

nehodlá táhnout s námi nikdy víc,

že prý ji demokratismus náš v kapsách lehtá,

a teď tu přede mnou je – pší!! (kejchne) klam, – no, už nic!

Fotograf mu dal ministerské křeslo,

nu, to se sluší, – – aj, tuť jeho heslo:

„Buď slavný život, nebo slavná smrt!“

I kam jsi se s tím heslem jenom vrt!

Ty se tak k vlasti svojí vřele máš, –

kéž jalové jen vlastenectví vzal si kat:

nadělat hluku, slavně žít – to znáš,

však umřít, neb mám groš dát – – darmo povídat!

Ten panák tuhle podepsal se „Sláwowrat.“

Je to snad ten, co chtěl kdys s námi stát,

kdyby se nebyl bál, že Češi na mále

zvolí si kavárníka kýhos za krále!

Takových rytířů má národ tuším, tuším, moc,

a proto, nechejme se, – – šťastnou dobrou noc!

I kýho kováříka, ten tu hezky sedí

a zdá se, jako by se na svět smál;

nu, kousek redaktora z jeho očí hledí, – –

chlapíčku, víš už, co je kriminál?

Kdybych jen věděla, jak heslo jeho zní,

co asi on v něm prones’ za kuráž, – –

však tuhle leží před ním „Listy Národní“

a to bude nejspíše Grégr náš.

Nu, ty jsi, chudáčku náš, dost dlouho už seděl –

ba divná věc, že jsem to neuhodla hned,

vždyť, když se fotografovat dal, snad to věděl,

a proto si už napřed na obrázku sed’.

No, tohle je kus těla, to si nechám líbit,

i že tě něco’! totě český Maecenáš,

co dovede tak velké sumy skoro – slíbit,

že by byl malém vyhrál cenu Hálek náš.

Hej hoši, kde jste kdo, ať věnce vije,

a chceš-li, vlasti, dát mu vděčný dar:

vystav mu vlastenecký pivovár

buď z „Svatoboru“, aneb na akcie!

Ah, tu je Daliborka, a tu Dalibor,

a tenhle pořádal nám besedy,

tenhle se skrýval kdysi za „Pozor“

a věšel mnohým na nos medvědy.

Nu, není z jinačích, je jako jiní,

Bůh mu to odpusť: nevěděl, co číní.

„„Ó nejsem jen tak leccos vám!

Na moutě – jak vám povídám:

neb veliký byl Bonapart –

však mnou by býval na capart!““

Ha, ha, ha, ty bys mu byl, strejče, dal,

třeba se zažehnal byl posvěcenou křídou,

vždyť to už Laudon tenkrát povídal:

„Na Bonaparta patřil Přerhof se svým invalidou!

Vždyť, když jsi „Vysloužilce“ deklamoval,

všechněm jsi duši v těle přimrazil,

plácalo všecko, jak by bombardoval,

a ostatek jsi smíchem porazil.

Jen nám své vtipy třeba na berličkách nos,

ty jsi a vždycky budeš kapitální kos!

Musím se smát sic, tohohle když vidím;

a jak tu stojí, každý by to řek’,

že má sto rarášků ten Vilímek – –

a seká do těch pánů Franců,

kulturníků i samozvanců,

ba ani těch tam nahoře se nebojí,

co se jím stále caviků jen nastrojí – – –

jak jsem už prála, ráda ho sic vidím,

a však ten jeho kriminál,

a co mu přiložily ještě dál,

za to se věru z gruntu srdce – klidím,

a v těle celém jak bych měla rtuť,

dostávám na ty paragrafy chuť – –

že bych jím, – – a však, co pomoc.

Nás je jen pár a paragrafů předce moc,

a tady je to vidět, ty co mohou:

ten zde má pouta na rukou i nohou,

tady je Vávra, Moser, pater Štulc,

a Strauch a jiný kandidát.

I aby toho muže sepral kat, –

jaká to může býti útěcha,

přidat si Skrejšovského k nim a Bozděcha!

Nu tohle to je hezká nadělená

a časův našich pěkné znamení:

za chleb, jejž od nich má vlast opuštěná,

za chleb ten dáno jim je kamení.

Však – – nemýlímli se – – můj muž se vrací,

a tu bych měla už se odklídit,

než, nač ho také v tom chtít ošidit,

ve vzdávání slávy rozdělme si práci:

Můj muž ať zřejmě slaví „výtečníky,“

ačkoliv dlouhé měřítko on brává,

já pak jim jmenem žen všech nesu díky,

volajíc ze srdce jim slavně slavné: „Sláva!“