Výtka.

Vánku celováním probudil se den,

jemná píseň ptačí zněla z křovin vršků,

jak by mladý motýl, letší z kukle ven,

tknul se bílým křídlem zlatých slunce pršků.

Mimo sad jsem kráčel; štěp byl samý květ,

za klobouk jsem toužil ulomiti snítku,

v tom jsem z listů skrýše ptáka slyšel pět

toulavému pěvci mile zvučnou výtku:

„Co ti za kloboukem zdoba květů těch?

nežli dojdeš cíle, vítr ti je sroní,

raděj mému hnízdu k potěše je nech,

ať mi v snivá srdce útlých dětí voní.

Čím víc vůně vdechnou, tím víc písní zas

při budoucím jaře v ňadrech se jim vzruší;

vše se na tom světě doplňuje v čas,

všecko má svou dobu, srdce své i duši“ –