Vytrvat.

Váš Spasitel přišel! – tak do světa shonu

zas volala radostná betlémská zvěst;

zas Ježíše vítal zvuk vánočních zvonů

a v chrámech Mu Hosanna pělo se v čest.

Nuž pějme, a kořme se Božímu hosti;

však pomněme také: Smí být na tom dosti,

jen chval našich palmy Mu na cestu stlát?

– My musíme při Něm též vytrvat!

Co velí On? Do krve zápasit s hříchem

a zapírat sebe a nésti svůj kříž,

a vítězit nad temnot odbojným pychem

a tak stavět Božího království říš.

Však stačí tu šlechetná, zbožná jen touha?

Jen sliby? Jen přání? Jen tesklení pouhá?

Tu třeba se do práce, do boje dát

a neustat, neklesat, vytrvat!

Co v církvi, co v národě pohaslých vznětů,

co žalostných trosek i z nejlepších snah,

co zapadlých hesel, co zmařených vzletů,

co vznešených zámyslů zetlelých v prach!

Proč hřbitovy tyto? Proč dosud tak malých

se domohlo vítězství Písmo a kalich?

Ach, umíme nadchnout se, umíme vzplát,

však vytrvat, o to jde, vytrvat!

Ó Vítězi kříže, tak jemný a tichý

a přece vždy rek jen a samý jen čin,

Ty stvoř si nás znovu! Sniž hrdopych lichý

a učiň si cedry z nás, ze slabých třtin!

Víc síly, té Tvojí, nechť v duši nám skane!

Víc železa do naší krve, ó Pane,

ať hlásá to život i z posledních chat,

že umíme – do konce – vytrvat!