VYTRVEJ!

Den mrazivý v zem naši kles’

a soumrak těžký z podnebes

a v slzách jen, jež svláží práci,

lid z očí zrak svůj denně ztrácí

a v hrudi cos jak beznaděj’

mu klove: dotrp nejraděj’!...

Snad jenom zvíře, jenom pes

rád pánovu by ránu snes’ –

leč myšlénkou, co ruku sílí,

ty za krev svou chtěj aspoň k cíli,

a dnes-li temno halí jej:

blesk do zraku a vytrvej!

Byť naděje jen vánek věl

do tužeb tvých, dnes mrtvých těl,

a byť jsi mnil, že za století

v ten český hrob nám paprsk sletí

a života s ním nový děj:

v té práci mužně vytrvej!

A byť kdos děl: „Jsi chorý muž,

dech poslední to, marno juž!

Líp žít je, byť i otrokem,

než zhynouť v boji divokém“ –:

ať na prsou, vždy čistých, dánu

jen krvavou máš boje ránu!

Leč, dech že dosud, své cti dbej,

ať kdos se vzdá, ty vytrvej!

Den červánků – ó spěšte svit,

jimž slábne zrak, teď zachytit!

A bouřlivá ty hrudi mladá,

z níž vždy jen květ a záře padá:

přes chleba tíž, dnů příštích rej,

svým nadšením jen vytrvej!