Vyučenec Řekův.

Kdož 1) ve svých rodinách od Genia, s milým

Usmáním oka posvěcen,

Kdo tvou z mládi druží, Fébe Anakreon,

Báječnou, holubičkami

Básnickými olítán, v skolií hluku

Méonské na ucho hlasem 2)

Líbezným uvrkán, a perutím, žeby

Vrásek davnobylosti jich

Nezřel, záhy byl ostíněn a kryt 3): tomu

Darmo podmanitel, hrdý

Věncem, jenž uvadá od prokletí lidu,

Kývá vůcelivé 4) pole,

Kdež žádné mateří zasmucených vzdechy,

Posledním u políbení,

Mroucích tobě synů vyrvati nestačí

Ukrutná, storuká smrti!

Nech králům, že třebas jej přibočí osud,

Nezvyklý bojovým hřmotům,

V soudné ustrnulý pravdě, vidí němá,

Bezdušná, svalená těla,

Žehná odprchajícího ducha v kraje,

Kde vrah lidstva nevítězí.

Chladněť pochvalu on dobrotivou 5) slyší,

Chladně plýtvače 6) oslavou,

A blázna, 7) kdo vodit jej na odiv pilen

Brklým v obdivu přátelům;

Nedbá odrodilých soudu oněch Čechů,

Jimž v písních Jaroslav temen, 8)

Žádost pochvaly lepší, jemu bezsmrtí,

Pěvců před věky bezsmrtí. 9)

Jichž hodnost trvalá, rovně co proudové

Rostouc, vše století plní,

Objedná, i pravé odplatě jej, o níž

Pyšným snílo se, posvětí.

On, štěstí-li mu, což řídko jenom činí,

Dá přítelkyni myslivou,

Má v každé slze, písní dobyté, slzí

Příštích zvěstovatelkyni.