VYZNÁNÍ LÁSKY.

Jak krásné jezero jest Michiganské!

Jak krásný Shakespeare jest i alpská pohoří

a Lyry souhvězdí i smavé oko ženské,

tropické ostrovy i města v zámoří!

Jak krásné moře jest i jabloň v jarním květu!

Jak vůbec krásná krása jest všech světů!

Však jak jsi krásná Ty, a oč jsi krásnější,

ač milovanější tou láskou nejhoroucnější

mezi všemi a všemi,

ty podivuhodná česká zemi!

Jak krásná jsi, když exulant v Americe kdes

ve snu, o půlnoci, opětně stoupá na Bezděz

za letního jitra, uprostřed vůně a rosy,

za jitřního ticha, v němž je takřka mystického cosi,

a pod ním ze stříbrných par hrady a řeky se noří

a modré kopce českého Středohoří.

Jak krásná jsi v městech se zbytky starých opevnění,

jež viděla vojny a vpády a švédská obležení

a chvěla se v slávě a v agoniích,

a zřela pak sedláků synky ve svých gymnasiích,

jež genius národa vyslal z horských a zapadlých vesnic

jak předvoj, jenž první bitvu měl svésti

s německou saní, jež v josefínské škrabošce běsníc

začala konopnou oprátku plésti

těm, kdož přežili osmý listopad,

a nečestný jim připravovat pád.

Jak krásná jsi v té starodávné venkovské škole,

kde nebožtík učitel zpívati učíval nás

„Kde domov můj“ za slunného dne, zatím co pod okny dole

šuměly lípy a v révě svit zlatý se třás’. –

Jak krásná v zapadlých samotách, kde dumají rozvaliny

zbořených zámků a tvrzí, minulých staletí sen,

kde při vodách zelených rybníků pusté se černají mlýny,

kde na rozcestích strašívá, když ke skonu schýlí se den!

Jak krásná jsi v Havlíčkových politických článcích,

v nichž to, co zasely věky, k činu již zraje,

jak krásná v čarodějných Dvořákových Tancích

i v granátově temném kouzlu Máchova „Máje“,

i v Mánesově illustraci k písni prostonárodní

(jak milý jde od milé přes ten zelený háj)

i v husitské písni, jež jako signál ohnivých pochodní

vede Tvé legionáře přes Urál

k vítězství Tvému, vždy dál a dál,

až na světa kraj.

Jak krásná jsi v Praze, když z jejích kamenů,

z kovové hudby zvonů i z písně Vltavy

jak plápolavý příval plamenů

zní českých dějů chorál hřímavý.

Jak krásná jsi v Praze, když o slavném dnu říjnovém

s hradčanských věží zavlá prapor rudobílý,

splnění toho, o čem mrtvé generace snily,

nad očištěným, vykoupeným domovem,

nad krásami Tvými všemi,

Ty podivuhodná česká zemi!

Ani jsem nevěděl, netušil snad,

že jsi tak krásná a že Tě mám tak rád,

a že přijde den, kdy jako milenec nesmělý,

daleko od Tebe, za mořem, za horami,

jež snad už navždycky zůstanou mezi námi,

s tlukoucím srdcem, s uzardělou lící

Ti o své lásce něco musím říci.