Vyznání

Miluji všechny lidi, miluji každého zvláště,

a co v nich se hněvem zřím, nevinni, věřte, jsou tím.

Hlouposti, vzteky a zločiny netrysknou z lidského srdce:

kdosi jen zabloudí v tmách myšlenek o příčinách.

Neslyší tichého souzvuku věcí s hůry i zdola,

každičké touhy i snu, cílů všech, veškerých dnů;

bloudí jak zvíře, jež přinesli z tropů, zavřeli v kleci,

zmaten je slabostí svou, nevědomostí a tmou.

Miluji člověka, variant hmoty bez konce vroucí,

a její nejvyšší čin z pozemských zdrojů a hlín,

chladnoucí planety bylinu s nesmírným života darem,

který je ze všeho stkán, čemu byl domov tu dán,

ssavce a dvojnožce s pletí hedvábnou v každé barvě,

s hladem a smyslnou lstí, se silou, jež se mu mstí,

božího syna čili vesmír v miniatuře:

Činů tvých legion jest, pro sny tvé bez počtu cest.

Pro tuto lásku svou však prchám v samotu lesní

před zjevem lidí se skrýt, skolébat srdce své v klid:

před tváří lidskou prchám, před maskou, gestem, řečí,

které jen mučí a lhou, zraňují oddanost mou.

Člověka toliko za nimi hledati, najíti možno,

a to je nejdelší z cest... Noha má chabá však jest.