VYZNÁNÍ

Byť tvrdý život byl, já snem mu hrany stíral,

bral z všeho lomozu jen přidušený zvuk,

jen vlahým soumrakům svá okna otevíral,

pil vůni matnou posečených luk.

Kraj rodný měl jsem v lásce pro stesk polí,

pro hořký závan jehličnatý hvozd,

a výšku hor pro touhy, jež tam bolí,

běh čistých vod pro marnou nestálost.

Vsi prosté rád, jen pro pokoj, jímž dýší,

pro vetchá zdiva kapliček a soch,

kde sobě byl jsem v kontemplaci bližší,

rub žití prázdný objevit jsem moh’.

Ten kraj, kde jeseň pustá je a smutná,

jak temný, vdovský nevýrazný šat,

mhy víno těžké mrtvolně mi chutná,

z té číše chladu upil jsem vždy rád.

A měl jsem rád lid zasmušený, pevný,

jenž o chléb žití se živly se bil,

v něm řády světa staly se mi zjevny

a já jsem mu své srdce zaslíbil.

Ať život tvrdým jest, víc jeseně než jara,

mhy stříbro sejí v prázdno horských luk,

ať píseň života tak jako vesmír stará

je bolestivý vzryv a nesouzvuk.