VYZNÁNÍ.

Zda k prospěchu by byla ti má slova pokání

a směnou dobré výhody můj lítostivý hlas?

Slyš, zvony rozhoupány již – k slavnostní mši nám vyzvání,

snad nedáš davům na pospas, čím dosud trpěla’s?

O třetí ještě hodině – plál měsíc na nebi –

v tvém okně teskné světélko, ty v slzách na zemi.

Sám osud sved’ nás. Nevíme, proč bylo všeho potřebí,

i mluvě svého svědomí nevěřím chvílemi.

Tvou ruku ke rtům přitisknu. Však více nemohu.

Sám stojím, dílo stvoření, jež nikdo nespoutá.

Tvé sensitivní pohádky o rodičích a o bohu,

idylu srdce prostého, v ráz vrhám do kouta.

A zanech vše, co lidským je, svým lidem zvědavým,

až kaditelnic vonný dým tě bledou ovane,

tvou duši potká duše má neznamenánu pohlavím

v nadsvětném kraji původů a lásky neznané.

Pak písmo skryté určení se čitelným nám objeví,

i půjdeš klidna důvěrou a vzdána osudu.

Tvé slzy zas se zalesknou pod blaženými úsměvy,

a poznáš, slovy lítosti proč kát se nebudu.